Jak jsme našli domov tam, kde jsme ho nečekali

První setkání s Madeirou

Na Madeiru jsme se jako rodina dostali poprvé v roce 2022. Byly to „jen“ dva týdny dovolené. Bez velkých očekávání, bez plánů, bez myšlenek na stěhování. Chtěli jsme si odpočinout, být spolu a užít si přírodu.

Ke konci dovolené jsme si ale uvědomili, že se v nás něco změnilo. Jako mnoho jiných jsme se do Madeiry zamilovali – do zeleně, oceánu, hor, klidu. Ale u nás to nezůstalo jen u pocitu. Už tehdy jsme si potichu řekli, že bychom chtěli zjistit, jestli by se tenhle ostrov nemohl stát víc než jen místem, kam se jezdí na dovolenou.

Následovaly měsíce a roky přemýšlení, plánování, vážení pro a proti. Nebyl to rychlý proces. Trvalo to téměř dva roky, než jsme mohli udělat skutečný krok a přestěhovat se. A přesto to celé vlastně začalo mnohem dřív.

Návrat v čase – jak to všechno začalo

Když mi bylo 21 let a mému tehdejšímu příteli 25, začali jsme si povídat o jeho snu – podívat se do Austrálie. Nebyli jsme manželé. Byli jsme mladý pár, plný energie, zvědavosti a chuti poznávat svět. Protože jsem vždycky byla pro každé dobrodružství, řekla jsem: „Proč to nezkusit?“ A tím to celé začalo.

Do vyřizování papírů jsme se pustili poměrně rychle. Sen přestal být jen snem a stal se realitou. Víza jsme dostali a 17. května 1999 jsme odletěli. Náš původní plán byl zůstat rok, maximálně dva. Naučit se angličtinu, trochu procestovat krásy nové země a získat zkušenosti.

Dnes to zkrátím – domů jsme se vraceli po osmi letech. Po osmi nádherných, pracovitých, studijních a cestovatelských letech, které nás formovaly nejen jako jednotlivce, ale i jako pár. Austrálie nás naučila samostatnosti, odvaze a tomu, že změna nemusí být strašákem. Naopak – může být příležitostí.

Zpátky doma. A přesto ne úplně

Po návratu do Čech bylo krásně. Začali jsme si budovat zázemí, přemýšlet o rodině a zapustit kořeny – jak se říká u nás doma. S nejbližší rodinou a přáteli jsme oslavili naši svatbu. Nikdy jsme na ni moc nespěchali. Věci se prostě staly ve chvíli, kdy měly.

Postavili jsme si domeček a za pár let se nám narodila prvorozená dcera Stellinka. Byli jsme šťastní rodiče a užívali si každý den. Učili jsme se být rodiči se vším všudy – se všemi radostmi, nejistotami i únavou, která k tomu patří.

Protože jsme vždycky rádi trávili čas společně a žili rodinný život naplno, po čase jsme si začali všímat, že se vlastně moc nevidíme. Práce, dům, práce, splátky, povinnosti. Kolotoč, který se nám oběma přestával líbit. Nebyli jsme nešťastní, ale cítili jsme, že něco z našeho života pomalu mizí.

Paradoxně jsem to byla hlavně já, kdo chtěl zůstat doma v Čechách. Chtěla jsem „normální život“. Ale naše toulavé nohy se znovu ozvaly. Začal se rodit nový plán.

Znovu do světa – tentokrát jako rodiče

Cestování nám vždycky bylo blízké. A když jsme si uvědomili, že při splácení domu a běžném životě se nám nedaří šetřit ani na cestování, došlo nám, že nechceme jen chodit do práce a z práce a čekat, až život jednou začne.

Když byly Stellince dva roky, s Martinem jsme se domluvili, že se znovu vydáme do světa. Ne natrvalo. Možná na dva, tři roky. A pak zase domů. Tentokrát to ale nebylo jen o nás dvou. Byli jsme rodiče.

Díky zkušenostem a dobré znalosti angličtiny jsme začali přemýšlet, kam by to bylo nejpřijatelnější. Padaly různé návrhy. Zanzibar jsem hned zavrhla. Nový Zéland byl zase příliš daleko od babiček a dědečků. Nakonec vyhrála Anglie – blízko, dostupná, s mnoha možnostmi.

Přesun byl relativně jednoduchý. Až na jednu „malou“ věc. Zjistili jsme, že Stellinka bude mít sourozence. A tak jsme do Anglie nejeli tři, ale čtyři. Narodil se David – v prosinci – a od té doby jsou naše Vánoce vždy veselé a hodně zaneprázdněné.

Anglie – deset let života

Anglie se nám moc líbila. Především školky a školy jsou v UK výborné. Měli jsme možnost pracovat, cestovat a zároveň být rodina. Ani jsme se nenadechli a žili jsme tam deset let.

Nikdy jsme neměli pocit, že bychom o něco přicházeli. Do Čech jsme jezdili na dlouhé prázdniny, udržovali jsme vztahy s rodinou i přáteli. Staří přátelé se nás drželi a my jsme si vytvořili i nové – z různých koutů světa. Lidi, které bychom pravděpodobně nikdy nepotkali, kdybychom zůstali doma.

Co jsme ale nečekali, bylo to, že se nám vlastně nechce vrátit natrvalo. Ne proto, že bychom nemilovali Čechy. Ale proto, že nás to táhlo poznávat další místa, další kultury, další způsoby života.

Madeira – místo, kde se dá dýchat

A tak přišla Madeira. Ostrov, který nám doporučili přátelé z Anglie. Dovolená, ze které se stal sen. Sen, který jsme si dovolili proměnit v plán.

Toužili jsme po místě s více sluncem, klidem a přírodou. Po místě, kde se život zpomalí a není takový shon jako ve velkých městech Evropy nebo Ameriky. Madeira nám tohle všechno nabídla.

Příroda tady hraje hlavní roli. Už jsem nechtěla žít v krásných, ale zastavěných čtvrtích, odkud musíte o víkendech dlouho jezdit, abyste se dostali „někam hezky“. Tady to máme hned u domu. Vidím to ráno po probuzení i večer, když jdu spát.

Výzvy ostrovního života

Samozřejmě to nebylo bez výzev. Přestěhovat se z pevniny na ostrov není maličkost. Na Madeiru se dostanete prakticky jen letadlem. Ostrovní život jsme předtím nikdy nezažili.

Další velkou výzvou je jazyk. Portugalština není jednoduchá. Učit se nový jazyk v dospělosti, při práci, s dvěma dětmi, školou a každodenními povinnostmi, je náročné. Ale pokud někde žiju, chci se přizpůsobit. Chci rozumět lidem a být součástí místního života.

Výzvy beru jako součást cesty. Dveře se postupně otevírají.

Stěhování s dětmi

Velkým tématem byly samozřejmě děti. Davidovi bylo deset let, Stellince třináct. Není to věk, kdy by změna byla jednoduchá. Přesto to zvládají lépe, než jsme čekali. Jsem za to nesmírně vděčná.

Nemám strach, že bychom se museli balit a vracet se zpátky. A upřímně – jinam bych s nimi už ani jet nechtěla.

Proč tenhle příběh sdílím

Tenhle příběh sdílím s lidmi, kteří možná stojí na rozcestí. Neříkám, že změna je pro každého. Ale věřím, že pokud člověk cítí, že by chtěl žít jinak, stojí za to tu myšlenku alespoň pustit k sobě.

Tohle je náš příběh.A další budou následovat.