Ahoj

Náš příběh

První setkání s Madeirou

Na Madeiru jsme se jako rodina dostali poprvé v roce 2022. Byly to „jen“ dva týdny dovolené. Bez velkých očekávání, bez plánů, bez myšlenek na stěhování. Chtěli jsme si odpočinout, být spolu a užít si přírodu.

Ke konci dovolené jsme si ale uvědomili, že se v nás něco změnilo. Jako mnoho jiných jsme se do Madeiry zamilovali – do zeleně, oceánu, hor, klidu. Ale u nás to nezůstalo jen u pocitu. Už tehdy jsme si potichu řekli, že bychom chtěli zjistit, jestli by se tenhle ostrov nemohl stát víc než jen místem, kam se jezdí na dovolenou.

Následovaly měsíce a roky přemýšlení, plánování, vážení pro a proti. Nebyl to rychlý proces. Trvalo to téměř dva roky, než jsme mohli udělat skutečný krok a přestěhovat se. A přesto to celé vlastně začalo mnohem dřív.

Návrat v čase – jak to všechno začalo

Když mi bylo 21 let a mému tehdejšímu příteli 25, začali jsme si povídat o jeho snu – podívat se do Austrálie. Nebyli jsme manželé. Byli jsme mladý pár, plný energie, zvědavosti a chuti poznávat svět. Protože jsem vždycky byla pro každé dobrodružství, řekla jsem: „Proč to nezkusit?“ A tím to celé začalo.

Do vyřizování papírů jsme se pustili poměrně rychle. Sen přestal být jen snem a stal se realitou. Víza jsme dostali a 17. května 1999 jsme odletěli. Náš původní plán byl zůstat rok, maximálně dva. Naučit se angličtinu, trochu procestovat krásy nové země a získat zkušenosti.

Dnes to zkrátím – domů jsme se vraceli po osmi letech. Po osmi nádherných, pracovitých, studijních a cestovatelských letech, které nás formovaly nejen jako jednotlivce, ale i jako pár. Austrálie nás naučila samostatnosti, odvaze a tomu, že změna nemusí být strašákem. Naopak – může být příležitostí.

Zpátky doma. A přesto ne úplně

Po návratu do Čech bylo krásně. Začali jsme si budovat zázemí, přemýšlet o rodině a zapustit kořeny – jak se říká u nás doma. S nejbližší rodinou a přáteli jsme oslavili naši svatbu. Nikdy jsme na ni moc nespěchali. Věci se prostě staly ve chvíli, kdy měly.

Postavili jsme si domeček a za pár let se nám narodila prvorozená dcera Stellinka. Byli jsme šťastní rodiče a užívali si každý den. Učili jsme se být rodiči se vším všudy – se všemi radostmi, nejistotami i únavou, která k tomu patří.

Protože jsme vždycky rádi trávili čas společně a žili rodinný život naplno, po čase jsme si začali všímat, že se vlastně moc nevidíme. Práce, dům, práce, splátky, povinnosti. Kolotoč, který se nám oběma přestával líbit. Nebyli jsme nešťastní, ale cítili jsme, že něco z našeho života pomalu mizí.

Paradoxně jsem to byla hlavně já, kdo chtěl zůstat doma v Čechách. Chtěla jsem „normální život“. Ale naše toulavé nohy se znovu ozvaly. Začal se rodit nový plán.

Znovu do světa – tentokrát jako rodiče

​

Cestování nám vždycky bylo blízké. Postupně jsme si ale začali uvědomovat, že při splácení domu a běžném každodenním fungování by nám život mohl nenápadně protéct mezi prsty. Dny ubíhaly a my jsme nechtěli jen chodit do práce a z práce a říkat si, že „jednou“ přijde čas. Svět je přece tak velký a krásný, že by byla škoda ho jen sledovat z dálky a nevyrazit ho objevovat.

​

Když byly Stellince dva roky, s Martinem jsme se domluvili, že se znovu vydáme do světa. Ne natrvalo. Možná na tři, čtyři roky. A pak zase domů. Tentokrát to ale nebylo jen o nás dvou. Byli jsme rodiče.

Díky zkušenostem a dobré znalosti angličtiny jsme začali přemýšlet, kam by to bylo nejpřijatelnější. Padaly různé návrhy. Zanzibar jsem hned zavrhla. Nový Zéland byl zase příliš daleko od babiček a dědečků. Nakonec vyhrála Anglie – blízko, dostupná, s mnoha možnostmi.

Přesun byl relativně jednoduchý. Až na jednu „malou“ věc. Zjistili jsme, že Stellinka bude mít sourozence. A tak jsme do Anglie nejeli tři, ale čtyři. Narodil se David – v prosinci – a od té doby jsou naše Vánoce vždy veselé a hodně zaneprázdněné.

Anglie – deset let života

​

Anglie nám rychle přirostla k srdci. Velkou roli v tom sehrály kvalitní školky a školy, ale také možnost pracovat, cestovat a žít aktivně. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom o něco přicházeli. Do Čech jsme jezdili na dlouhé prázdniny, udržovali jsme vztahy s rodinou i přáteli. I když jsme byli fyzicky daleko, přátelství v Čechách přetrvala. Ta opravdová totiž nezmizí jen proto, že se lidé nevídají tak často – drží je společné zážitky a vzpomínky. O to radostnější pak byly letní návraty, kdy jsme se znovu potkávali, smáli se a navazovali tam, kde jsme kdysi skončili. Zároveň se nám díky životu v zahraničí otevřely dveře k novým přátelstvím s lidmi z Anglie, ale i jiných zemí. A než jsme si to uvědomili, Anglie se stala naším domovem na celých deset let.

Anglie nám dala opravdu hodně a vždy za to budeme vděční. Přesto jsme v hloubi srdce cítili, že to není místo, kde bychom chtěli zůstat natrvalo. Ne proto, že bychom Anglii nebo Čechy nemilovali, ale proto, že v nás stále zůstávala touha po dalším objevování. Roky utíkají a člověk nikdy neví, kolik času má kde před sebou. Já osobně jsem cítila, že někde existuje ještě jiné místo – takové, kde budu moci sytit oči i duši krásnou přírodou, oceánem a horami každý den. Městečko, ve kterém jsme v Anglii žili, nám tenhle pocit nenabízela. A tak jsme se rozhodli jít za dalším malým přáním a otevřít novou kapitolu.

​

Madeira – místo, kde se dá dýchat

A tak přišla Madeira. Ostrov, který nám doporučili přátelé z Anglie. Dovolená, ze které se stal sen. Sen, který jsme si dovolili proměnit v plán.

Toužili jsme po místě s více sluncem, klidem a přírodou. Po místě, kde se život zpomalí a není takový shon jako ve velkých městech Evropy nebo kdekoli jinde ve světě. Madeira nám tohle všechno nabídla.

Příroda tady hraje hlavní roli. Už jsem nechtěla žít v krásných, ale zastavěných čtvrtích, odkud musíte o víkendech dlouho jezdit, abyste se dostali „někam hezky“. Tady to máme hned u domu. Vidím to ráno po probuzení i večer, když jdu spát.

​

Výzvy ostrovního života

Samozřejmě to nebylo bez výzev. Přestěhovat se z pevniny na ostrov není maličkost. Na Madeiru se dostanete prakticky jen letadlem. Ostrovní život jsme předtím nikdy nezažili.

Další velkou výzvou je jazyk. Portugalština není jednoduchá. Učit se nový jazyk v dospělosti, při práci, s dvěma dětmi, školou a každodenními povinnostmi, je náročné. Ale pokud někde žiju, chci se přizpůsobit. Chci rozumět lidem a být součástí místního života.

Výzvy beru jako součást cesty. Dveře se postupně otevírají.​

Stěhování s dětmi

​

Velkou kapitolou našeho rozhodování byly samozřejmě děti. Davidovi bylo deset let a Stellince třináct – věk, kdy změny nebývají jednoduché. Přesto nás oba překvapili tím, jak dobře se s novým životem vyrovnávají. Každý den mi připomínají, že odvaha a otevřenost dokážou víc, než si často myslíme, a já za to cítím obrovskou vděčnost.

Dalším velkým tématem byla škola a nový jazyk. Portugalština pro děti není jednoduchá a byla pro ně od začátku velkou výzvou. I po dvou letech ji nemají „v ruce“ tak, jak by si člověk možná představoval. Ve škole ale nemají žádné úlevy – všechny testy a povinnosti musí zvládat stejně jako místní děti, bez jakékoli pomoci navíc. O to víc obdivuji, jak se s tím každý den vyrovnávají.

Začátky nebyly snadné. Nové prostředí, jiný systém výuky, neznámý jazyk. Přesto se postupně učí fungovat, rozumět, zapojovat se a nacházet si své místo. Nejde to ze dne na den, ale krůček po krůčku. A právě to nás všechny naučilo velké trpělivosti – a také tomu, že adaptace má svůj vlastní čas.

Proč tenhle příběh sdílím

Tenhle příběh sdílím s lidmi, kteří možná stojí na rozcestí. Neříkám, že změna je pro každého. Ale věřím, že pokud člověk cítí, že by chtěl žít jinak, stojí za to tu myšlenku alespoň pustit k sobě.

Tohle je náš příběh. A další budou následovat.